V DOXu se promítalo, hráli k tomu Concept Art Orchestra

Štěpánka Balcarová zase jednou půjčila "svůj" orchestr nějakému jinému dirigentovi, tentokrát to byl Helge Sunde, a vznikla bezprecedentní velkolepá audiovizuální show s názvem Music for Lights & Shadows.

11. 10. 2023
Praha, DOX

Že se má jednat o něco mimořádného, bylo patrné už i z toho, že Concept Art Orchestra tuto akci propagovali jako svůj "dosud největší projekt". Největší nikoliv obsazením, ale uměleckými ambicemi, zejména propojením s výtvarným uměním, konkrétně současnými norskými fotografy.

Co do obsazení se samotný orchestr vlastně spíše trochu okleštil, aspoň pokud jde o plechový aparát, čímž myslím nejen žestě, tvořené třemi trubkami a dvěma pozouny, ale také saxofony, které byly jen dva, navíc střídané klarinety a doplněné do skutečné sekce dřevěných dechových nástrojů flétnou a basklarinetem. Rytmika byla asi postavena podle úvahy: je to náš největší projekt, na basu tam dáme Roberta Balzara a na buben Kamila Slezáka. Nebo spíš vítr vane od Víta Křišťana (na Fender Rhodes) jako člena Robert Balzar Trio. To se ale vzájemně potvrzuje, Robert Balzar si na piano bere do kapely výhradně jedinečné klavíristy. Tolik k modifikacím samotného CAO, ale korunu velkoleposti nasazuje projektu teprve rozšíření: o elektroniku Tomáše Sýkory, což však ještě lze považovat za součást CAO, zpěvačku Małgorzatu Hutek a hlavně pak Epoque Quartet, kde byl zcela jistě použit (již osvědčený) model "jaký nejlepší smyčce tam můžem dát?".

Na kapitánský můstek se postavil Helge Sunde, norský skladatel, trombonista, multiinstrumentalista a pedagog: jako umělecký vedoucí, supervizor, spoluautor, dirigent.

Vstříc tomu všemu pak ona velkolepost a jedinečnost tkví teprve ve spojení s projekcí snímků norských současných fotografů, které byly rovněž samou inspirací všech hudebních kompozic. Šlo autorsky vlastně o Prague Six plus 2, tedy Štěpánka Balcarová, Martin Brunner, Jan Jirucha, Vít Křišťan, Luboš Soukup a Tomáš Sýkora plus Jan Mazura (už vlastně takový sedmý ze Šestky) a Helge Sunde. Kromě Brunnera a Mazury se všichni skladatelé účastnili také jako interpreti.

Světelný design Zbyňka Oudyse to celé završoval za využití holé šedivé zdi, žádného sněhobílého plátna. Celý počin jako by tímto přiznáním betonu vlastně přirozeně splýval s prostředím DOXu (a jestli to není beton, tak prostě ten materiál, co tam je).

Dramaturgie byla jako limitovaný nový Big King: s houskou uprostřed. Potom tedy Helge Sunde je ta houska. Začínalo a končilo se jeho skladbami a jedna krátká byla uprostřed. Tím laskavě nerozumějte, že bych tou houskou Sundeho chtěl nějak nehonestovat. Houska je naprosto zásadní součástí burgeru.

Další v pořadí by byla majonéza z létajících borovic v podobě skladby Martina Brunnera, který jako klavírista a klávesák dle očekávání exponoval klávesy Víta Křišťana (Fender piano, žádné křídlo se tam toho večera nevyskytovalo): jednak ostinátním doprovodem, jednak sólem.

Sotva mohu detailně popisovat celý hamburger, řekněme prostě, že tam byly samé dobré věci a dohromady to bylo skvělé, a skoncujme raději s tou burgerovou analogií. Jednotlivé autorské příspěvky byly v duchu moderního jazzu prokomponované, se sóly nikoli vloženými, ale citlivě zapracovanými. Například Luboš Soukup (sám saxofonista) svěřil ve své skladbě sopránovému saxofonu Marcela Bárty sólo rozdělené do tří "vstupů". Na celém večeru se mi líbilo i to, co máme na současném jazzu rádi - že se stírají rozdíly mezi vykomponovanými a improvizovanými částmi, švy mizí. Takže se samozřejmě sólům netleskalo, někdy by to narušilo tok kompozice, jindy by to publikum ani pořádně nepoznalo - a většinou obojí. Ovšem tleskalo se po jednotlivých částech (je skvělé, že nepodlehli potřebě nabubřele prezentovat celé kolektivní dílo v kuse bez rušení; k ničemu by to nebylo dobré). A dirigent Helge Sunde po každé části při potlesku zvedal gestem hráče sól i skladatele, takže nikdo nepřišel o uznání, win win.

Použití smyčců v současném progresivním jazzu je většinou poměrně konzervativní, občas se uchyluje až ke klišé, když se na to podíváte z pohledu současné "vážné" hudby, ale také když to srovnáte s tím, jak se dnes v jazzu pracuje s "normálními" jazzovými nástroji. Je to pochopitelné, protože jazzoví skladatelé mají mraky zkušeností s bigbandy i malými kapelami různých obsazení, takže tam dokáží experimentovat velmi dobře, zato se smyčcovými nástroji mají zkušeností mnohem méně, s jejich čtyřhlasým consortem pak spíše ojediněle. A dle mého soudu i po většinu večera v DOXu inklinovalo použití smyčců k tradičně znějícím prostředkům (což netřeba nutně chápat jako nějaké negativum). Byla tu však jedna výjimka, skladba Jana Jiruchy, ve které se smyčcové nástroje uplatňovaly poměrně nezvykle, témbrově, mimo jiné v konfrontaci vyšších harmonických složek s klávesami. Skoro bych Janu Jiruchovi šel složit poklonu, jak se nebojí se smyčci pracovat neotřele, kdyby to celé záhy nepopřel svým (kdo ví odkud přišlým) rozhodnutím zařadit do skladby violové sólo, dokonce improvizované. Jirucha jistě má skvělé ztřeštěné nápady, ovšem takovouto nechutnost bychom snad nečekali ani od něj. Proč být originální za každou cenu. Zvracení zkažených norských tresek by bylo vkusnější. Nicméně Alexey Aslamas se úkolu zhostil jako hrdina. Někdo to dělat musí.

Líbilo se mi, s jakou pokorou přistupovali (dnes už sami velmi zkušení) čeští skladatelé k tomuto počinu, když brali Helge Sundeho jako někoho, od koho se mají co učit. Tak se například prezentovali na sítích - a věřím, že to nebyla póza. Skladatelé kolem CAO si, zdá se mi, dokázali ze svých mladších let uchovat touhu učit se novým věcem a ochotu naslouchat autoritám s nekompromisními řemeslnými kvalitami i uměleckými vizemi. Přitom by dnes už mohli nosit nosánek trochu nahoru. Těší mě v této souvislosti skutečnost, že tito muzikanti nezřídka vyučují na našich předních jazzových ústavech. 

Po premiéře v DOXu dávali tento program v Brně, v Hradci Králové a v norském Oslo. Bolest z té nešťastné štace první reprízy jistě pro CAO tisíckrát převýšila radost z výjezdu do země zaslíbené.

Myslím, že s projektem Music for Lights and Shadows jsme se definitivně přehouplli do fáze, kdy už netřeba uzavírat sázky, jestli se bude o Concept Art Orchestra jednou hovořit jako o legendě. Sázka vyřazena z důvodu příliš nízkého kurzu.