To ne! Už zase? Trebbia 2018.

Až zase někdo řekne, že Česká televize stojí za houby, máme tu další kýbl vody na jeho mlejn. Pseudoceny Trebbia vysílala naše veřejnoprávní stanice znovu. Pokud divák v ten čas zabloudil na ČT Art, možná to rychle přepnul na Jaromíra Soukupa nebo teleshopping, aby se tolik nestyděl, že kouká na blbosti.

17. 6. 2018
přímý přenos ČT Art

Vydražit aspoň za sto tisíc obrazy známých lidí, kteří nejsou malíři, ale pro dobrou věc se hecli, to je bezesporu právě to, co současné výtvarné umění zoufale potřebuje. Podbarvit to "Letem čmeláka" a další převkusnou reprodukovanou hudbou je logický krok, bez kterého by té estrádě něco chybělo. Vydražili obraz Chantal Poullain za 150 tisíc korun, což jistě vlilo naději a malířský elán do žil všem začínajícím výtvarníkům (i nevýtvarníkům). Lasicův obraz šel za pouhých sto tisíc, Kňažkův za 110 - a ta paní, co těch deset přihodila, si udělala v ČT reklamu na restaurace Kotleta. Ale celé je to - pamatujte - dobročinné. Také říkáte dobročinnost tomu, když si uděláte dobře?

Pojďme však k našemu hlavnímu zájmu, povšimněme si hudebních kvalit večera. Pražští filharmonikové (což je krycí jméno Symfonického orchestru Hlavního města Prahy FOK), předvedli pod taktovou Rastislava Štúra pozoruhodný program. Jako se to dělává na koncertech, aby diváci po pauze neodešli, zahájilo se i tady soudobou hudbou - pokud tedy přistoupíme na to, že Varhan Orchestrovič Bauer je soudobá hudba. Světová (jaká jiná!) premiéra jeho "Symfonického obrazu Trebbia 2018" ozdobila samý začátek večera. Jako určitou vadu vidím přístup dirigenta, který zjevně nepochopil, co tato skladba niterně potřebuje. Místo spořádaného zřetelného gesta to tady chtělo švih, pořádné mávání rukama, křečovité pěsti, výskoky, v nejduchovnějích tutti to chtělo možná i hysteicky rozpažit. Jeho (trapně nudně černý) frak tam jen visel. Měl podle mě vlát a být lesklý a barevný. Jak skličující, vidět, když dirigent nepochopí autora - který tomu celému musel přihlížet z publika.

Zbytek hudebních čísel už se držel osvědčené tradice. Alena Miro zazpívala "Měsíčku na nebi..." z Dvořákovy Rusalky a brnkla tak na strunu národní. Árie "Una furtiva lagrima..." z Donizettiho Nápoje lásky v podání Pavola Bršlíka působila skoro jako štiplavá rafinovaná narážka na potěmkinovskou povahu večera: nápoj lásky je falešný, je to obyčejné víno, ale co všechno on způsobí! Dvořákův desátý Slovanský tanec břinkl na národní notu. Smetanův duet "Věrné milování..." z Prodané nevěsty břinkl na národní notu.

Geniálně sestavený program. Smetana odkazuje k českému národu. Dumka - a ještě Dvořákova - ukazuje světovost. Opera - a ještě belcanto první poloviny 19. století - ukazuje, že je to něco luxusního, exkluzivního. Světová - jaká jiná - premiéra žijícího skladatele ukazuje, že hledíme vpřed! Být to v Las Vegas, začaly by na konci padat z automatu mince.

Když jako Miro Smolák děláte byznys s uměním a galerie vám šlape líp než kdyby to byl stánek s klobásami na Václaváku, pak klidně rozjeďte nadační fond a dávejte ceny lidem, které nikdo nezná, mezi něž občas šoupnete někoho slavného a uznávaného, který ovšem bohužel většinou nemůže z vážných důvodů cenu převzít. Klidně si to naleštěte. Dejte to do Španělského sálu Pražského hradu. Opájejte se pocitem, že jste Ludvík XIV. Ale necpěte to do veřejnoprávní televize. Že to devalvuje umění, to by tak nevadilo, je to kapka - či spíše takový hlenovitý plivaneček - v moři. Ale devalvuje to Českou televizi. Ona se na tom Artu fakt snaží. A takovými věcmi si to vždy pokazí. Kdo kydneš hnůj na Šlágr TV, buď pamětliv, že nejnechutnější umělecké svinstvo je jinde.