Ondřej Kabrna & Flying Power

Současný jazz adoruji hlavně proto, že má mnoho podob. Ondřej Kabrna a jeho kapela Flying Power jsou jedna taková podoba, kterou sice neřadím do centra svého vkusu, ale líbí se mi na ní hodně věcí - a tak jsem vyrazil do Železné ulice do Agharty.

23. 7. 2018
Praha, Agharta (Jazz Club???)

Snadno a rychle se dá poznat, že Ondřej Kabrna je svéráz, že jede kolem dálnice současného jazzu po dávno zapomenutých cestách, kde občas musíte přibrzdit, když dojedete traktor, ale v zásadě jedete podobným směrem jako ta hlavní trasa. A občas se ocitnete vpředu jen proto, že na dálnici je kolona a vám stačí objet ten traktor.

Nevím, jestli současní progresivní jazzmani, kteří jedou po té dálnici, považují Ondřeje Kabrnu za exota, popíkáře nebo něco jiného, ale vzhledem k tomu, že kolony se v českém prostředí prakticky nekonají (mluvíme o jazzu, ne o D1), domnívám se, že ho nechávají někde daleko za sebou. Jeho hudba se více kochá krajinou, tisíckrát už poznanou, než aby se snažila toho vidět co nejvíc nového.

Mnoho z těch zásadních věcí, pro které je současný progresivně mířený jazz tak skvělý, však Ondřej Kabrna se svou kapelou má, jen to prostě používá jinak: trochu konzervativně, ale zároveň dost samorostle. Mám na mysli: inspiraci současnějším jazzem, starší i současnou vážnou hudbou, práci se zvukem (včetně využití technických vymožeností), stylovou a žánrovou pestrost, různorodé uspořádání skladeb ve srovnání s tradičním jazzem (chcete-li: rozmanitost forem), širokou paletu charakterů sól, interakci mezi hráči, improvizaci prostupující celým vystoupením v různých podobách (neomezující se jen na sóla), důraz na vlastní tvorbu... K věci:

Muzikanti se při instalaci nástrojů spolu bavili o tom, jak je to znát, když člověk pár dnů nesáhne na nástroj, a jak na něj nějakou dobu nesáhli. Taková věc mě v této situaci (nejsme na filharmonii) potěšila, protože jazzman, který pár dnů nehrál, na technice zas tak moc neztratí, ale bude pěkně nadržený a při chuti! No a skutečně myslím, že tento koncert se podle toho ubíral.

Pánové to hezky rozjížděli. Ondřej Kabrna za (elektrickým) křídlem, ovšem s rukama převážně na manuálech svých dvou klávesových nástrojů postavených vedle. Pod sebou měl pár varhanních pedálů a (nejen) proto často velmi dobře zastal basu.

Zastával ji hlavně tam, kde Kryštof Tomeček nehrál na baskytaru, ale na elektrickou kytaru. Mít v kapele muzikanta střídajícího tyto dva nástroje se může jevit poněkud nepraktické (buď - nebo), ale tady to funguje. Od počátku, třeba v Hancockově verzi Norského dřeva od Beatles, se držel na baskytaře v sóle hodně vysoko, takže jsem si kladl otázku, proč si tu kytaru nenechal. Ale ta místa, kde hrál na baskytaru opravdu basu, tam se vesměs jednalo o jednoduché, ale velmi působivé vedení zřetelné linky, třeba prostřednictvím tónů jiných než je základní tón daného akordu. A vlastně... kdyby takhle zněl celý koncert, bylo by to otravné. Neobyčejnou zvukovou pestrost kapely tedy neobstarává jen Kabrnova třímanuálová a párpedálová svatyně, on ji těžce spolupřináší Kryštof Tomeček. Na jejich koncertech uvidíte, jak jsou magicky sehraní, ale také jak se vzájemně překvapují.

Bubeník Pavel Plašil s nimi hrál poprvé. Nedovedu si vybavit, jak zněly jejich bicí před změnou bubeníka, takže pouze konstatuji, že se mi zdálo, že by si s nimi mohl rozumět. I jeho hra byla docela tradiční, ale zároveň v některých věcech velmi svérázná, už samotné přehazování mezi swingově posazenými rytmy a rockovým tlukotem vytvářelo dobrou a dostatečně pestrou rytmickou oporu pro spoluhráče.

Zahajovali skoro jako letmým startem, Ondřej Kabrna pak mluvil do mikrofonu za podkresu živé hudby, to mu ještě bylo rozumět. Nadále pak během celého večera buď neřekl, co hráli nebo hrát budou, nebo mu stejně nebylo rozumět.

Druhý set začali bicím sólem, na jehož konci zbylí dva hudebníci teprve přišli na pódium a chopili se nástrojů, aby se přidali. Zazněla třeba La Pasionaria od Charlieho Hadena, v níž Ondřej Kabrna rozjel v sóle jakousi fugově znějící pasáž, spíše takovou dvouhlasou invenci, něco, co v jazzových improvizacích není obvyklé a co mě na tomto hráči velmi zaujalo, už když jsem na jeho kapele byl minule.

Třetí set začal pro změnu klávesovým sólem. Ozval se pak třeba Sting (slovo "fragile" bylo zrovna Kabrnovi rozumět).

Celé vystoupení pendlovalo mezi volnou improvizací, inspirací moderním jazzem a tradičnějším pojetím včetně zařazení rozmanitých fláků. Předěly byly relativizovány zevnitř. Působilo to jako organismus, Kabrna u kláves byl mozkem, Tomeček dělal basou a kytarou míchu a nervstvo, Plašil vytloukl kostru a svalstvo.

Takový koncert si užije snad každý. V tom vidím velkou vzácnost.