Point of Few křtili v Jazz Docku

Nedělní večery v jazzovém přístavišti patří velmi často progresivnímu jazzu a této tradici bylo učiněno zadost i tentokrát, protože mladé moravské uskupení, které přijelo do pražského Jazz Docku pokřtít své debutové album, má ty nejmodernější ambice i zvuk.

12. 6. 2022, Jazz Dock

Uskupení Point of Few vzniklo v roce 2019, ale do jeho rozletu hodila poněkud vidle koronavirová pandemie. Nicméně o sobě stihlo dát vědět živým EP Live Sessions z roku 2020. Zbrusu nové album Open to Closeness crowdfundovali úspěšně na jaře 2022 a pustili se do série křtů. I v Jazz Docku tekla po cédéčku domácí slivovice.

Album vyšlo na konci dubna u vydavatelství Bivak Records. Na prvních třech skladbách hostuje skutečná hvězda, klávesista a sound designer Jason Lindner, který se proslavil mimo jiné účinkováním na posledním albu Dawida Bowieho Blackstar.

Ovšem do Jazz Docku samozřejmě Lindner nepřijel. Stejně jako na dalších koncertech ho nahradil Jan Uvira, odchovanec Decziho kapely Jazz Cellula a vůbec světem protřelý klávesák. A jeho účinkování navíc přesahovalo rámec oněch tří skladeb s Lindnerovou účastí, takže působil spíše jako integrální součást kapely než jako host.

Koncert začal, jako byste si album pustili od třetího tracku, skladbou 3Stories.

Následovaly další dvě skladby, jak jdou za sebou na desce, kompozice David Attenborough inspirovaná fenomenálním přírodovědcem a popularizátorem vědy, jehož hlas zazněl ze samplu, a pak Sheik's Lament.

Pak se povídalo (frontmanem kapely ve smyslu mluvčího je kytarista Radim Přidal) a křtilo se album a pak zazněla skladba Speed of World, která není z alba ani předchozího EPčka a jejíž název jen potvrzuje zálibu kapely ve slovních hříčkách, tedy pokud vezmeme v úvahu české znění názvu této věci: Rychlost světa. Šestá a sedmá skladba z alba pak zazněly v opačném pořadí, tedy nejprve We Might Never Be Together (slovy Radima Přidala "jediná opravdová balada" v jejich repertoáru) a následně Memory of a Fringe ("ze staršího repertoáru"), kdy tentokrát patrně nejde o sofistikovanou narážku na okraj (fringe) české jazzové scény, ale prostý odkaz k někdejšímu účesu jednoho z členů (česky Vzpomínka na ofinu; bohužel si nepamatuji, o kterého člena se jednalo).

Po přestávce zazněla skladba basisty Vlastimila Škody, jejíž jméno jsem nezaznamenal, ale myslím, že to nebylo nic z LP ani EP. Radim Přidal poté povídal o autorství skladeb - byl to on, kdo kapelu dal dohromady a v počátcích prý vždy přinesl svoje věci, které pak kapela tvarovala do nové podoby, takže je autorství třeba chápat jako kolektivní (pět z devíti věcí na desce má jakou autora Point of Few).

Následující skladba, pocta kapele Radiohead, ale prý ještě spadá do kategorie věcí, které jsou autorsky čistě Radima Přidala. Je to poslední skladba alba a také jediná z LPčka, kterou najdeme v live verzi i na EPčku z roku 2020, jmenuje se Radio Medoly. Její (relativní) archaičnost možná odráželo také to, že se v ní Jan Uvira odmlčel.

Na konec koncertu si nechali první dvě věci z desky, tedy eponymní Open to Closeness a Octopus' Dream.
Poslední zbývající kompozice z alba, Onomatopoeia, zazněla jako přídavek.

Za kapelu mluví kytarista (a "umělecký vedoucí"?) Radim Přidal, frontovou linii prostorově i z hlediska expozice hudebních myšlenek pak drží saxofonista Petr Smékal. Myslím tím hlavně to, že hlavní melodicky expresivní nástroj kapely je (celkem logicky) saxofon, ačkoli je většinu času využíván v instrumentačně umném propletení s ostatními nástroji. No a rytmika basisty Vlastimila Škody a bubeníka Marka Antoňů dělala pořádný moderní základ, aniž by byla nějak samostatně vystavována na odiv (až na úplné výjimky). Jan Uvira za klávesami, jak již bylo řečeno, zapadl do kapely víc než jen jako přizvaný host, což je jistě dáno jeho schopností přizpůsobení (je to neobyčejně zkušený sideman), ale působilo to na mne i tak, že tady mezi nimi snad propuklo značné hudební porozumění a soucítění.

Celkové vyznění Point of Few a také jejich nástrojové obsazení mě nenechají nezamyslet se nad srovnáním s kapelou Muff, superzjevem současného českého progresivního jazzu a experimentální hudby vůbec. Point of Few jsou generačně mladší, novější v inspiracích současným jazzovým i populárněhudebním světem, ale (což s tím souvisí) také programově mainstreamovější a konzervativnější, v tomto srovnání v jistém smyslu téměř akademičtí. Jestli se časem odváží pořádně experimentovat, to se nebude odvíjet jen od jejich uměleckého zrání, ale také od toho, kudy se bude ubírat jejich hlavní inspirace, kam půjdou současné trendy. Řekl bych, že úkolem této generace už nebude hledat úplně nové věci, ale spíš vzít je, udělat je dobře a dokázat je naservírovat novým posluchačům. Point of Few (předpokládám) jistě znají Muff, nesnaží se ho napodobovat a doufám, že se o to ani nebudou snažit. Ale doufám, těším se, že na něj budou chtít nějak (jakkoli) navazovat.

"Naše hudba je barevná, dobrodružná a proměnlivá jako současná doba," říkají o sobě Point of Few. Mají pravdu. A protože jsem fanouškem dnešní doby, jsem i jejich novým fanouškem. A protože dnešní doba je i plná svárů, nejistoty, nadšení, naivity, péče, nezodpovědnosti, moudrosti, blbosti... (ostatně asi jako kterákoliv doba...), těším se, jak se bude hudba Point of Few dál vyvíjet. Ta slovní hříčka snad nakonec nebude muset být jejich údělem, třeba to nebude jen hudba pro malý okruh lidí (few). Ambice spojovat jazz a populárnější oblasti se mi sama o sobě prostě líbí.