Musorgského Obrázky v Jiruchově úpravě

Kdybych se dozvěděl, že někdo zaranžoval Musorgského Kartinky, dal bych si ruku na čelo a řekl si: proč? Když jsem se ale dozvěděl, že Kartinky zaranžoval Jan Jirucha pro bigband Concept Art Orchestra, vzal jsem kabát a běžel do Jazz Docku.

3. 3. 2019
Praha, Jazz Dock

Orchestrální úpravy všeho možného klavírního jsou ve vážné hudbě docela běžné, často pocházejí z pera samotných autorů původních klavírních skladeb. Když úpravu spáchá někdo jiný, obvykle jeho jméno zůstává stranou. Ravel, který své vlastní klavírní skladby hojně instrumentoval pro orchestr, je však vyzdvihován za své instrumentační mistrovství především díky úpravě Musorgského Obrázků. Ostatní instrumentátoři téže skladby zmizeli beznadějně v historii. Ravelova verze je možná všeobecně známější než původní klavírní dílo.

Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881) napsal klavírní cyklus Obrázky z výstavy v roce 1874, po nečekané smrti malíře Viktora Hartmanna (1834-1873), s nímž se přátelil. Vladimir Stasov, který oba muže pravděpodobně seznámil, se podílel na uspořádání petrohradské výstavy čítající několik stovek umělcových obrazů. Většina z nich se nedochovala, několik z nich tak přežívá jen ve zvukové podobě, jak je do not přetavil Musorgskij. U několika můžeme předpokládanou skladatelovu inspiraci spatřit.

Skladba se neskládá pouze z jednotlivých obrazů. Začíná promenádou, která nejspíš znázorňuje chůzí návštěvníka a která se vrací v různých charakterech mezi jednotlivými obrazy. Postupně mezi některými obrazy chybí, ale její téma se vrací v závěrečné větě Velká brána kyjevská, takže celý cyklus může připomínat veliké rondo.

Jde o dílo pro virtuózní klavíristy, které ovšem jako by zároveň samo vyzývalo k instrumentaci, třeba pokud jde o dynamiku. Takto vypadá závěr části Il vecchio castello (Starý hrad), kdy Musorgskij předepisuje na osminové notě zesilovat a následně zeslabit na třídobé notě, což je poněkud nadbytečná informace pro klavír, který toho s již znějícím tónem může udělat pramálo.

To samozřejmě není v klavírní hudbě nic zvláštního. Takových dynamických a jiných instrukcí, které klavírista musí ztvárnit jinými prostředky (třeba agogikou) či spíše jen pocitově, najdeme dávno před Musorgským spoustu. Ale Obrázky jako by přímo říkaly: rozepiš mě do partitury!

A jak dané místo vyřešil Ravel? Saxofon nechal na dlouhé notě zmírat ještě v dalším taktu, kde už u Musorgského pravá ruka mlčí.

Ravelova instrumentace není pouhé rozepsání not do partitury. Dopouští se i trochu větších zásahů do původního textu, než je tato drobnost, ale téměř vždy se to jeví tak, že si o to původní zápis skoro říkal.

Kartinky našly cestu i zcela mimo oblast vážné hudby. Nejslavnější takové zpracování mají na svědomí asi Emerson, Lake and Palmer (1971), ale dalších úprav i volnějších zpracování existuje velká hromada. Německá progresivní thrashmetalová verze z 90. let od Mekong Delta budiž příkladem za všechny.

Tak už tedy konečně k té Jiruchově verzi. Samozřejmě se musela od původního zápisu odchýlit více než ta Ravelova, jinak by to nebyl jazz. Na poměry jazzu však původní forma skladby byla zachována až posvátně. Může to souviset se zálibou současných progresivně smýšlejících jazzových skladatelů v prokomponovaných kusech.

Jirucha asi nemohl být neovlivněn Ravelovou verzí, ale domnívám se, že vycházel z původní Musorgského klavírní sazby. Nasvědčuje tomu třeba přechod mezí rychlou částí a středním andante ve větě Baba Jaga, kde Ravel přidal dva takty, ale Jirucha se drží původní Musorgského podoby.

Jan Jirucha (ml.) ve svých kompozicích i ve svém projevu pozounisty působí spíše nespoutaným živelným dojmem než akademickou uhlazeností, spíše našlápnutě než lyricky, spíše disonantně než libozvučně, takže Musorgského Kartinky se mi vlastně zdají být pro jeho aranžérské umění jako dělané. Připomeňme, že se Jirucha v minulosti již chopil třeba díla Miloslava Kabeláče, čili pokud jde o jazzové uchopení vážné hudby, není to žádný zelenáč.

Jeho instrumentace Obrázků citlivě využívá výrazové prostředky kapely. Jazzové prvky se projevují hlavně v sólech a ve stylizaci některých částí, nikoliv v samoúčelném obohacování všeho možného pomocí tercdecimových akordů ani v jiném podobném "vylepšování" a "přejazzování" předlohy. Například Tanec kuřátek ve skořápkách začíná bicím sólem, což se mi zdá jako vtipné využití tohoto ryze jazzového prostředku pro zvukové vystižení daného místa. Věta Samuel Goldberg a Schmuyle, v níž jsou patrně znázorněny dva obrazy, bohatého a chudého Žida, exponoval klarinet Petra Kalfuse, což v kombinaci s Musorgského uplatněním židovsky znějících stupnic evokuje klezmer. Jakkoli jde tak trochu o klišé, v celku to považuji za Jiruchovu instrumentační vynalézavost vycházející z toho, že v bigbandu Concept Art Orchestra sedí saxofonisté, kteří mívají klarinet po ruce a nebojí se ho použít. Další instrumentační pozoruhodnost spatřuji třeba v tom, jak se občas v klavíru (za kterým seděl kdo jiný než Vít Křišťan) jakoby vynořilo původní Musorgského znění, třeba ve zcela osamoceném klavíru v úplném závěru věty Baba Jaga, než nastoupí Velká brána kyjevská (viz zvukovou ukázku výše).

Kapelu dirigovala jako obvykle Štěpánka Balcarová. Pro potřeby Kartinek byl orchestr rozšířen nezvykle o violoncello, trochu méně nezvykle o tubu a ještě méně nezvykle o flétnu (Andrea Šulcová se podílí na managementu orchestru). Další posila v podobě kytaristy Davida Dorůžky je v nejrůznějších uskupeních této generace jazzmanů dost častá.

Po přestávce orchestr zahrál ještě skladby Štěpánky Balcarové, Tomáše Sýkory, Víta Křišťana a Luboše Soukupa, tedy něco od svých kmenových skladatelů, čtyř z tzv. Pražské šestky.

Celkově to byl moc příjemný koncert a díky Musorgského (Jiruchově) první půlce naprosto neobyčejný. Další příklad toho, že jazzoví hudebníci sahají erudovaně do vážné hudby. Mám takový pocit, že by jim už konečně měli z té druhé ("vážné") strany začít víc podávat ruce.