Jazz Q v Jazz Republic

Jazzrockoví dinosauři jsou zpět. Tak aspoň sami na sebe lákají publikum členové kapely Jazz Q do sklepního klubu v centru Prahy. Žádné fosílie, spíš dinopark, kde na Vás opravdu dýchne legenda normalizační jazzové fúze.

28. 2. 2019
Praha, Jazz Republic

Martin Kratochvíl a Jiří Stivín založili kapelu Jazz Q kdysi hluboko v útrobách šedesátých let a tehdy měli zřejmě ještě hodně blízko k freejazzu a dalším zběsilostem, jak se dá vytušit z první desky Coniunctio, kterou ale vydali až v roce 1970 spolu s kapelou Blue Effect. Následné směřování Jazz Q (po odchodu Jiřího Stivína) lze charaterizovat jako přibrždění oněch avantgardních výstředností. Pro někoho toto přibrždění možná vyvrcholilo deskou Paprsky s Helenkou Vondráčkovou (sic). Nebo se snad hovoří o konci sedmdesátých let u této zpěvačky jako o jejím avantgardním období? Skoro bych řekl, že by to dávalo větší smysl než tuto desku prohlašovat za hřích Jazz Q.

V Jazz Republic se kapela objevila ve své současné sestavě. Tedy vedle Martina Kratochvíla na klávesy (včetně legendárního Minimooga, starého asi skoro jako kapela sama) to byli Zdeněk Fišer na kytaru, Přemysl Faukner na baskytaru a Filip Jeníček na bicí.

Bez zpěváků, ale zazněly věci, které si možná někdo se zpěvem vybavil. Například jako druhá skladba prvního setu to byla píseň Manuela, tu druhdy zpíval Oskar Petr, asi "hlavní" zpěvák Jazz Q. V první půlce zahráli také Toledo, "španělskou píseň ve španělské frygické", jak to uvedl Martin Kratochvíl. Podobnost se skladbou La Fiest od Chicka Corey je zjevná. Ostatně Jazz Q na začátku 70. let tohoto legendárního pianistu potkali ve Finsku. Kdo od koho opisoval, to nechávám na jiných badatelích, ale sami řekněte, co se vám líbí více. Ty společné tři akordy (v třídobém či šestiosminovém rytmu) jsou takové španělsky znějící klišé, za které asi sotva lze autorský poplatek rozkrojit (na to se ale zeptejte chytráků z OSA, nebudete muset chodit daleko, v dozorčí radě sedí Martin Kratochvíl a také Luboš Andršt, který tehdá s Jazz Q válel na kytaru). Dohady typu "kdo dřív" se kolem Jazz Q tradičně týkaly spíše tvorby Mahavishnu Orchestra.

Ale pak jsou tu inspirace a vzory, k nimž se Jazz Q hlásí zcela otevřeně, třeba Zawinul nebo Santana. Od toho prvního zahráli na začátku druhé půlky Black Market, k tomu druhému odkázal Martin Kratochvíl, když uváděl skladbu Zdroje tu jsou, s tím, že tato píseň může Santanu připomínat. Mezi těmito skladbami ještě zazněly tři písně od písmene P: Potopa ("vlajková loď této kapely", abych opět citoval frontmanova slova), kde si kytara a Moog pěkně předávali slovo, Pelyněk a Povětří.

Úplný závěr patřil novější tvorbě, skladba Darmošlap pochází z předposledního alba Talisman (2013). V ní se objevilo teprve druhé basové sólo večera (líbí se mi, že se jimi neplýtvalo) a pokud by někdo měl pochybnosti, zda na tu bezpražcovku Přemysl Faukner opravdu umí, tady se mohl přesvědčit, že mu to ladí i ve vícehmatech. Bicí sólo působilo skoro zdráhavě, ale i tady bych spíše ocenil, že se půlku večera neklepalo do škopků bez doprovodu, jak to na jazzových koncertech někdy slýcháme.

Normalizační dinosaurus je stále živý. Možná by nás lákalo slyšet nějaký současnější stylový posun, ale od toho jsou tu asi mladší kapely. Když někde uvidím v programu napsáno Jazz Q, určitě budu uvažovat o tom, že si na ně zase zajdu.