Hry místo Pražského jara

Nevím, jak letos zahájili Pražské jaro, ale nebojím se o ně, jistě to, jako vždy, proběhlo krásně. Místo abych koukal (doma v televizi) na Smetanovu Mou vlast ve Smetanově síni Obecního domu, dal jsem přednost fyzické přítomnosti ve Dvořákově síni Rudolfina. Řediteli Filmové filharmonie (FILMharmonie) Matěji Lehárovi se podařil husarský kousek, když v tento posvátný den obsadil Rudolfinum - již ozdobené obřím fáborem Pražského jara - hudbou z počítačových her.

12. 5. 2018, Praha, Dvořákova síň Rudolfina
Games
Filmová filharmonie, dirigent Chuhei Iwasaki 

Orchestr, který již řadu let vyprodává velké koncertní sály s velkolepě pojatými symfonickými koncerty (převážně hollywoodské) filmové hudby, se naprosto logicky a vstříc početnému publiku rozhodl sáhnout do oblasti, která je filmové hudbě sice blízká, má však svůj vlastní svět a také vlastní posluchače. Volba Mikoláše Tučka do role moderátora se pak jeví jako nanejvýš vhodná, ne-li jako jediná možná. Z koncertu se stala hráčská společenská událost, v publiku seděli herní skladatelé, lidé z herního průmyslu a myslím, že jsem zahlédl i Alžbětu Trojanovou.

Vzhledem k tématu koncertu (Games) se v Rudolfinu objevil dress code od obleku a večerních šatů, přes kraťasy s mikinou a tenisky až po cosplay. Neumím říci, zda relativní genderová vyváženost publika souvisí s tím, že i dívky hrají hry, nebo prostě chlapci vzali dívky na společenskou událost, ale skoro bych v dnešní době vsadil víc na to první. Každopádně se zde - hlavně mezi chlapci - objevovaly i věkové kategorie, které jsou v této budově typické leda pro výchovné koncerty. Opět se ukázalo, jak je dobře, že mají v Rudulfinu docela nízko zavěšené pisoáry.

Hudba počítačových her je sice stará jako počítačové hry samy, ale druhá polovina 70. let dvacátého století je pořád daleko dávno za počátkem filmové hudby, takže když se u herní hudby mluví o mladém žánru, je to asi na místě. Koncert FILMharmonie si naprosto logicky vybral program z novějšího období, symfonický zvuk totiž pořádně prorazil do počítačových her teprve řekněme kolem roku 2000.

Výkop zcela trefně svěřili hudbě z multiplayerového hitu (od EA Games) Battelfield. Otevřít gamesový koncert hudbou z Battlefield 1942 je jako začít koncert vážné hudby Beethovenovou předehrou.

Další tituly (World of Warcraft, Call of Duty...) jsem jako hráč minul, takže zde mi poslech hudby utíkal pomalu, bližší mi bylo jen Final Fantasy.

Hudba videoher vždy čerpala inspiraci z filmové hudby, ale také byla od počátku determinována specifickými požadavky. Obecně inklinuje k repetetivnosti, ale v poněkud odlišném smyslu, než jak to najdeme v tzv. minimal music. Místo kratičkých patternů, jimiž Steve Reich nutí posluchače k reflexi samotného opakování, snaží se skladatelé herních titulů dělat hudbu, na které si pokud možno ani nevšimnete, že se opakuje (nebo si toho všimnete, ale je vám to úplně ukradené a hned to zapomenete). Herní hudba hojně uplatňuje poněkud delší (několikataktové) melodicko-harmonické paterny, které se obměňují hlavně v melodii a rytmu, obvykle hodně výrazném (tam tam ta ta tam tam ta ta tam tam ta ta tam a podobně). Patterny na sebe navazují, protože je to potřeba, počet opakování není zřejmý, hudba musí fungovat minutu nebo deset, podle toho, jak si počíná hráč. Má za úkol vystihnout atmosféru, nikoliv poutat na sebe pozornost. Výraznější harmonické změny se dostavují spíše na přechodech o jednoho patternu k druhému, protože klíčová role hudby v počítačových hrách spočívá v signalizaci něčeho důležitého, co se stalo ve světě hry. Neurčuje to režisér, jako ve filmu, ale hráč: přišel jsem do nového města, někdo na mě útočí, vyhrál jsem kolo, získal jsem život navíc, mám poslední život... A s tím souvisí také to, že herní hudba ještě více než ta filmová tíhne ke klišé a schematičnosti. Někdy to zní jako filmová hudba ustrnulá do smyčky, jindy jako karikatura hollywoodského soundtracku, vždy však, pokud jde o kvalitní titul, slouží hře.

Druhou půlku otevřela suita ze hry Mafia. Mafie byla první světová pecka českého herního průmyslu, čili ekvivalentem na "normálním" koncertu v Rudolfinu by bylo začít po přestávce některým Dvořákovým Slovanským tancem. V publiku přítomný autor původní hudby Vladimír Šimůnek sklidil za suitu potlesk ve stoje, jako kdyby se mu podařilo vylepšit českou hymnu.

Za největší bombu večera musíme zcela jistě označit "koncertní předehru" ze hry Kingdom Come: Deliverence - zatím posledního českého skvostu s celosvětovým dosahem a asi také se zápisem do dějin. Tato hra vyšla v únoru letošního roku a pyšní se revolučním přístupem k historické věrnosti, když hráče nechá běhat v co nejrealističtějším Posázaví kolem roku 1400. Hudba Jana Valty o historickou věrnost neusiluje (až na malé výjimky kvazidobové hudby přímo ve hře), zcela neomylně míří osvědčenou cestou k velkofilmově znějícímu symfonickému soundtracku. Nejen skladatel, celé studio Warhorse obdrželo další, ještě mohutnější aplaus ve stoje po světové premiéře této koncertní verze.

No a uzavřít takový koncert hudbou ze série Elder Scrolls, nejlepší singleplayerové RPG s absolutní volností pohybu, lze už označit za dramaturgický zásah do černého. Pěvecký sbor na varhanní empoře dosud plnil důležitou úlohu, chvíli se mi zdálo, že muži znějí jako opravdové nasamplované sbory z počítačových games. Ale teprve v závěrečném Skyrimu jsme všichni pochopili, že by to bez sboru nešlo. Tady pro mě byl program nejzajímavější z hudebního hlediska (ten barbarský hukot sboru), ale také osobního hlediska, protože u Skyrimu jsem proseděl desítky hodin. Ještě na cestě z koncertu po Palachově náměstí jsem měl chuť skolit draka. První nasazení vlastního pěveckého sboru ve službách FILMharmonie je nutno označit za velmi povedené a patrně na tom má zásluhu hlavně sbormistryně Lenka Dandová.

Nekonečné potlesky ve stoje na konci vynutily nejprve v programu avizovaný přídavek Baba Yetu z Civilizace IV, aby se vokální složka předvedla znovu. Druhý přídavek byl překvapení, diváky až zaskočil synťákový zvuk, v jakém se ozvala melodie ze hry Tetris, než se rozjela na různé způsoby v celém orchestru. Tímto odkazem ke kořenům se večer krásně uzavřel. Pak už nešlo dělat nic jiného, než se z dalšího potlesku ve stoje rozprchnout zpátky ke gamepadům.

FILMharmonie hrála pod taktovou Chuheie Iwasakiho ukázněně, což je u takové hudby nutné zejména. Převážně studenty obsazené těleso dokáže tento dirigent svými efektními - ale vždy hlavně efektivními - gesty udržet na uzdě. Iwasakiho letos čeká debut na Pražském jaru, kde bude mimo jiné dirigovat Hudbu pro Prahu 1968 Karla Husy. FILMharmonie se může pyšnit jedním z nejlepších mladých dirigentů, jaké u nás máme. Drobné individuální prohřešky instrumentalistů považuji za nepodstatné, koho to zajímá, podívejte se, co o tom píše Věra Drápelová. Mezi sólovými výkony hráčů v orchestru zazářila pozounistka Veronika Lédlová na konci první půlky v úryvku z Civilizace IV. Jestli jí dirigent při závěrečné děkovačce nepředal svoji květinu právě za toto sólo, pak tedy opravdu nevím za co.

Moderátor Mikoláš Tuček svůj poslední vstup zakončil poděkováním herním vývojářům a autorům herní hudby, protože, jak pravil, "bez nich bychom tu dnes večer nebyli a místo mě by tu byl Marek Eben." Poděkování tradici české symfonické hudby (bez které by to ve finále přátelé také nešlo...) obstaral japonský dirigent nejlépe jak mohl, když před přídavkem divákům připomněl, že 12. května zemřel Bedřich Smetana.


Tipy na čtení o hudbě Kingdom Come: Adam Sporka, Jan Valta