Alan Wykpisz: Powodzenie jazzdockowe

Polské trio v rámci festivalu Voicingers přineslo do rozpálené Prahy trochu toho turbulentního i klidného současného jazzu.

14. 7. 2022
Praha, Jazz Dock

Koncerty festivalu Voicingers, který se i s workschopy a jam sessions konal v Jabloneckém Eurocentru, okupovaly také podstatnou část týdne v Jazz Docku. Zaujala mě anonce čtvrtečního koncertu s názvem Songs of Turbulence and Peace polského basisty Alana Wykpisze s českým klavíristou Vítem Křišťanem a ukrajinským bubeníkem Igorem Hnydynem. Až když jsem seděl za pět devět v klubu, všiml jsem si, že vedle křídla není zaparkovaný avizovaný Křišťanův Fender. A když jsem tam neviděl ani samotného Víta Křišťana, říkal jsem si, že tohle bude nejspíš nějaká kulišárna.

Alan Wykpisz začal na pódiu sám se svým kontrabasem nečím, z čeho se později - po tom, co se postupně přidali bubeník i klavírista - vyklubal standard Alone Together. Po něm frontman představil kapelu, takže se potvrdilo, že skutečně Křišťan nepodstoupil plastickou operaci, ale že za pianem je Mateusz Kołakowski. A ukázalo se, že je změna i na bubenickém postu, kde seděl Grzegorz Maslowski. Suma sumárum, kdo nezná tyto polské hudebníky podle tváře, případně si nevygooglil kostrbatě zaslechnutá jména, jako jsem to udělal já, ten se mohl domnívat, že je úplně na jiné atrakci. Hanba Jazz Docku, že takovou změnu neoznámil, nebo hanba umělcům, že to klubu nenahlásili. Nebo hanba mně, že jsem si nevšiml nějaké miniaturní přelepky někde na dveřích, nebo hanba někomu, kdo tu cedulku strhnul. V každém případě hanba. Když půjdete do zoo a u pštrosa uvidíte tabulku "Klokan velký", budete to považovat za nehorázné pochybení. Nemohli bychom s jazzmany jednat aspoň jako s exotickými zvířaty, když už to nejde lépe? Hanba!

No ale řekl jsem si, že vrátit vstupné si nechám až po koncertě (na což jsem pak bohužel zapomněl...). Jako druhou skladbu zahráli Silent Escape od Alana Wykpisze.

Na Víta Křišťana došlo alespoň jako na skladatele, ale název jsem Wykpiszovi nerozuměl, ani jsem tu věc jinak neidentifikoval. Hanba mi.

Poslední skladba prvního setu byla od Mateusze Kołakowského, zatím prý bez názvu, což je asi pro něj nějak příznačné, podle toho, jak to Wykpisz komentoval. Ta pecka se vyznačovala náhlými změnami tempa a charakteru.

Po pauze zahráli Wykpiszovu věc City Jungle.

Potom Monkovu klasiku Well You Needn't s extenzivní introdukcí klavíru a následně další skladbu M. Kołakowského, tentokrát asi nějaký název měla, ale opět jsem nerozuměl, Wykpisz mluvil často do potlesku. Poslední věc druhého setu ale naštěstí ohlásil do ticha, takže vím, že to byla jeho kompozice That's the Point.

A zahráli samozřejmě i přídavek, standard Doxy od Sonnyho Rollinse.

Všichni tři hudebníci byli nějakou část svých studijních let vzděláváni na Akademii Muzycznej v Katovicích, kam mířili na zkušenou někteří čeští jazzoví hudebníci, tedy odtud vítr vane, především odtud pochází sepětí polských jazzmanů s českým prostředím.

Alan Wykpisz hrává i na baskytaru, ale na tomto koncertě se držel jen kontrabasu. A ačkoli měl před sebou hradbu z efektových šlapátek, zvuk jeho nástroje zůstával svou povahou akustický, pracoval spíše s dozvukem, ojediněle použil volume pedál (pokud jsem správně slyšel a viděl, za což ručit nemohu) apod. Soudím, že jako čelní představitel současné jazzové basy hodně experimentuje s netradičními způsoby hry, ale nenadužívá jich. Tento večer se to projevilo třeba když v Křišťanově skladbě vrzal nohou kontrabasu jako stará plachetnice (jestli to nebyl záměr, tak ať si laskavě s tím uvrzaným bodcem něco udělá) nebo dal basičce ránu do zad. Celkově si Wykpisz hraje hodně s neotesaným zvukem. Zachází-li se smyčcem, pak většinou proto, aby mu to přepísklo do flažoletů, nikoliv pro sametový tón klasického mistra. Jeho pizzicato bych charakterizoval jako kultivovaně agresivní. Walkin' hraje s dynamickými vlnami, boulemi a nárazy, takže jeho doprovod působí velmi živelně.

Mateusz Kołakowski s Wykpiszem hraje už řadu let. Má background klasického klavíristy, z jeho hraní se to zdá přímo sálat zejména v rychlých technických pasážích, jimiž nešetřil - ovšem předpokládám, že to kromě jeho obvyklého stylu odráželo do určité míry také fakt, že hrál pro klubové publikum, tedy poněkud více okázale. Chvílemi jsem měl pocit, že u klavíru čtyřručně laškují Fryderyk Chopin a Hiromi Uehara. Tak jako tak jsme rozhodně dostali více efektního virtuózního hraní, než jakého bychom se byli dočkali u původně ohlášeného Víta Křišťana, u něhož jsou v popředí jiné přednosti.

Grzegorz Maslowski patří mezi top polské bubeníky. V Česku ho můžeme znát z kapely Inner Spaces. A také jste možná jeho jméno zahlédli v popisku nějaké fotky nějakého jazzového hudebníka či hudebnice, věnuje se totiž fotografování portrétů. Jako bubeníka ho nedovedu charakterizovat jinak než jako precizního a spolehlivého. Skoro o něm nevíte, protože plní svoji práci na sto procent a nevymýšlí žádné blbosti. Naopak se dokáže nalepit na spoluhráče a téměř telepaticky s nimi splynout, ať už zrovna přednášejí nějaké téma nebo hrají sólo.

Celé bych to shrnul asi tak, že toto polské trio předvedlo špičkový středoevropský současný jazz. Těší mě, že je česká scéna s tou polskou tak propletená, a těším se na další plody tohoto propojení. Změna obsazení koncertu mně absolutně nevadila, ale hanba kdo ví komu, že to nebylo ohlášeno!